1. Je to všechno pryč.
   Nenávratně a jednou provždy pryč.
   Jen rezavá nádrž mého prvního hárleje
   a roztrhaná bunda nasáklá olejem
   mi občas proti mé vůli
   připomenou tu dobu.
   Silnici rozpálenou sluncem,
   tetelící se vzduch,
   vzteklý řev motorek
   a omamnou vůni benzínu.
   Znovu vidím ty ošlehané tváře
   za vysokými řidítky,
   jejich rysy jsou však již
   rozmazané rukou času.
   Ale jednu tvář nezapomenu nikdy,
   i kdybych žil tisíc let.
   Jede v čele, vždycky první.
   Hrdý, nespoutaný, s mastnými vlasy
   vlajícími ve větru.
   Jmenoval se Ločman.
   Vlastně to byla jeho přezdívka,
   jeho pravé jméno neznal nikdo, 
   ani rodiče.
   Pro všechny to byl vždycky jenom Ločman.
   A pro mne ještě něco navíc.
   Táta.
   Člověk, který mi dal nový život a naději.
   Tehdy, když mě našel na ulici, 
   stál jsem už po pás v řece smrti. 
   A on mne posadil na svou motorku 
   a vyvezl za město. Zapálil oheň 
   a celou noc jsme jen tak seděli, 
   kouřili a dívali se do plamenů. 
   Nebylo třeba slov.
   
2. Od té doby jsme jezdili spolu.
   Zdálo se, že to nikdy nezkončí.
   A pak přišla ta zatáčka. 
   Všichni o ní věděli. 
   I Ločman. 
   Nevím, proč to udělal. 
   Místo, aby přibrzdil, 
   přidal plyn a dal svému hárleji křídla. 
   Jakoby se chtěl vysmát strachu, 
   přírodním zákonům a všemu, 
   co člověka svazuje. 
   A to byl konec. 
   Nebo spíš začátek konce. 
   Všichni jsme to věděli. 
   Teď už je to pryč. 
   Nenávratně a jednou provždy. 
   Jediné, co tu zbylo, 
   je ta Ločmanova píseň. 
   Zpíval si ji ve chvílích 
   toho zvláštního smutku, 
   kdy blednou hvězdy, 
   začíná nový den 
   a člověk je úplně sám. 
   Zpíval ji nahlas, falešně. 
   Hlasem poznamenaným lety a burbónem, 
   ale pro mě to znělo jako hudba z ráje. 
   Bylo to asi takhle:
   
R: Aj mena ou bejby hel
   aj mena ou juvi sej
   ví nemo skáj Ločman fri 
   aj mena ou bejby hýl