Šedej zimní den, kdy psa bys nevyhnal, jen práci plují pod tíhou oblaků, kapky po sklech kanou a zpívaj píseň známou o jedný noci plný zázraků. Noc byla plná tónů a veselí a přání, až zdálo se, že nikdy neskončí, jenže štěstí ví, kde hranice má svý a není člověk, co mu poroučí. R: Plná náruč planejch růží, každý ráno jedna usychá. Vím, kolik mi jich zbývá, den za dnem plyne a čas pospíchá. Byl silnej a byl krásnej, měl vlasy černočerný a pohled, kterej srdce rozpálí. v tu noc řek, že je šťastnej v mý blízkosti a stejný byly city v mojí duši nestálý. Letmej dotek, slůvka něžná, jeho horkej dech a smích, to teď patřili jen mně, co k tomu říct, a pak v den svatební, kdy zvony kostelní, jsou slyšet v dálce, znějí čím dál víc. R: Plná náruč... Dál utákala léta a zdálo se, že štěstí je spokojený jenom u nás dvou. Jednou nevrátil se z práce domů a já s předtuchou jsem čekala, až stíny vylezou. Teď náruč planejch růží není k mání, jsou jako troud a vítr už je svál noc zázraků i tóny zvonů hasnou, jen já o okna stále čekám dál. Jen já u okna stále čekám dál.