zdalipak oči básníka
jež slovy dotýká se hvězd
vnímají tytéž barvy
nad střechami měst
zdalipak srdcem proutníka
tedy jestli nějaké má
zdalipak jím tatáž krev
jako v mém obíhá
ptám se i tebe Bože
jestli vlastně někde jseš
a jestli jo – koukáš z lóže
anebo z prašných cest?
zdalipak se ptákům v nebi
taky zdají sny
když s anděly dolů hledí
a počítaj naše dny
a komu patří všechna láska
a komu příkoří
proč jednomu oheň praská
a druhému nehoří
otázky se časem množí
já pořád žiju
to je boží!
dokud je na co se ptát
nemusím se smrti bát
ta přijde(?) až poleví nadšení
z toho že jsme tady na zemi
proč si města ukusují z polí
a mizí kouzla starých míst
proč je pán kdo sám se zvolí
a tím spíš je si sebou jist
kolikrát je člověk na světě
než se naučí mít rád
a proč je podzim zrovna po létě
jinak nic nemá pevnej řád
proč máš oči v barvě topasu
a srdce z kamene
proč on Tě smí držet u pasu
a mně pořád říkáš ne
dokud je na co se ptát
nemusím se smrti bát
ta přijde(?) až poleví nadšení
z toho, že jsme k sobě stvořeni
dokud je na co se ptát
nemusím se smrti bát
ta přijde(?) až poleví nadšení
z toho, že jsme tady na zemi