Každé jaro z velké dáli vlaštovky k nám přilétali,
někdy až dovnitř do stavení.
Pod střechou se uhnízdili, lidé kteří uvnitř žili
rozuměli jejich švitoření.
O dalekých krajích,
hlubokých mořích,
divokých řekách,
vysokých horách které je nutné přelétnout.
O nebeských stezkách,
zářících hvězdách,
o cestách domů,
o korunách stromů kde je možné odpočinout.
Jsme z míst která jsme zabydlili
z míst která jsme opustili
z cest které končí na břehu.
Jsme z lidí i všech bytostí,
jsme z krve a z masa z kostí.
Ze vzpomínek snů a z příběhů.
Jsme jako ti ptáci z papíru draci
létáme v mracích
a pak se vracíme zpátky tam kde připoutaní jsme.
Jsme lidské bytosti
z masa a kostí
jsme jenom hosti
na tomhle světě
přicházíme odcházíme.
A chceme mít jisto
že někde je místo
že někde je hnízdo
odkud jsme přišli a kam zas potom půjdeme spát.
Že někde je domov,
že někde je hnízdo
útulno čisto,
někde je někdo
kdo čeká na nás na návrat.
Tam v dalekých krajích
hlubokých mořích
divokých řekách
ve vysokých horách
které je nutné přelétnout.
Tam v nebeských stezkách
zářících hvězdách
na cestách domů
v korunách stromů
kde je možné odpočinout.
Tam v dalekých krajích
hlubokých mořích
divokých řekách
ve vysokých horách
které je nutné přelétnout.
Tam v nebeských stezkách
zářících hvězdách
na cestách domů
v korunách stromů
kde je možné odpočinout.