Pupák v emigraci

KRCHOV: Bude to jedna výzva. Chci Vídeň. Žádnou drůbeží líheň. Vídeň. Rakousy. Österreich. A sice přeju si mluvit se spisovatelem Dušanem M. Pupákem z Prahy. Co blíže? Blíž bejt nemůže, to by musel zůstat ležet na hranici. Jo adresu? Znám, samozřejmě. Pište si. Noclehárna pro utečence U Svatý Zity. Telefon tam nemaj. To bych tam volal rovnou a nedělal přes vás serpentiny. Spojte to vedle. Ano, vedle, do směnárny. Směnárna, Žid Süss. Děkuju. Tady Krchov, Bohmen und Mahren. Podívej se, soudruh Žid Süss, já mám na tebe takovou prosbu: Mohl by si vedle skočit k Zitě pro občana Pupáka z Prahy? Co, on je u tebe? Jo, mění zrovna. Dej mi ho, prosím tě, k telefonu, Žid Süss. Děkuju.

PUPÁK: Zde svobodný Pupák, svobodný Pupák, volám Prahu.

KRCHOV: Tady Krchov, Praha.

PUPÁK: Jejda, Čendo, to je nadělení, jak jsi mě, vyhmát u Süsse?

KRCHOV: Vyhmát nevyhmát, hlavně že jsem tě uchvátil na drátě.

PUPÁK: A co bys ode mě potřeboval, Čendo?

KRCHOV: Já bych potřeboval, abys jako intelektuál uposlechl výzvy a vrátil se zpět do vlastě.

PUPÁK: Až vodejdou všecky sptátelený vojska.

KRCHOV: Už vodcházejí...

PUPÁK: A jak dlouho jim ta potulka bude trvat?

KRCHOV: Jestli nezablouděj, tak tři čtyři měsíce.

PUPÁK: No jo, ale zajímavý je, že přiskákat k nám dovedli za noc.

KRCHOV: To ti lehce vysvětlím. Přišlo jich sem víc a odcházet jich bude míň.

PUPÁK: A jak dlouho u nás zvostane ten rozdíl?

KRCHOV: Dokud budeme muset chtít!

PUPÁK: Jenže právěl... víš, Čendo, zajímal, tady se ledacos říká po Vídni... tvůj osobní, soukromej názor na pobyt těch lidí u nás, těch kamarádů... Samosebou, že žertuju Süssi.

KRCHOV: Soukromej názor říkáš, osobní... Tobě se to mluví, čověče, ty jsi u Süsse, ale když ho chceš znát, já ti ho řeknu. Já jsem osobně rád, že jsou vojska tady, protože se aspoň v noci nebudím strachy, že sem vlítnou!

PUPÁK: No když mi to, Čendo, líčíš takhle růžově sugestivně... Tak to já se asi nevrátím.

KRCHOV: Cože, ty se nevrátíš? Ty se musíš vrátit, Pupák! Jako intelektuál máš k vlasti povinnostě.

PUPÁK: Povinnostě, povinnostě. A vydáte mi mý spisy?

KRCHOV: To musíme napřed vědět, co jsi napsal.

PUPÁK: Napsal jsem román o životě český inteligence za posledních dvacet let s názvem Doktor Podvyživago.

KRCHOV: To nevím, jestli ti vydáme. To bys mi to musel napřed přečíst.

PUPÁK: Jo, do telefonu dvanáct set stránek! Kdo to bude platit?

KRCHOV: To chápu. Tak něco kratšího nemáš?

PUPÁK: No mám, napsal jsem bajky o zvířatech.

KRCHOV: Tak mi to přečti.

PUPÁK: Jedna se jmenuje Zajíček v své jamce je v tom sám.

KRCHOV: To ano, to vypadá nevinně.

PUPÁK: Je to takhle: Zajíc, syslík, krtek a veverka se domluvili s tchořem, že uzavřou obranný spolek proti lišce. Rovnováha v lese byla tak zaručena a žilo se jakžtakž, i když liška si žila líp, je nutno přiznat. Jednoho dne si zajíc usmyslel, že vyčistí svůj pelíšek od loňskýho listí a bobků. Jenže se o tom dověděl tchoř, zavolal si syslíka, krtka a veverku k sobě a DOHODL jim, že se zajdou k zajíci podívat. Za noci vtrhli přátelé do pelíšku, řádně ho rozbili, aby se přesvědčili, nejsou-li tam liščí chlupy. Nebyly. Naopak syslíkovi, krtkovi a veverce se u zajíce zalíbilo, že by šli domů taky radši poklidit, ale moudrý tchoř se rozzlobil. Smrdí to tady krapátko a proto se odtud nehneme, dokud ten zápach nevyženem!

KRCHOV: Pupák, jak to poslouchám, já myslím, že by si měl ještě nějakou dobu u Süsse zůstat.

PUPÁK: Zůstat, zůstat. Copak vy tam v Praze nemáte svobodu projevu?

KRCHOV: Máme, ale musíš držet hubu!

PUPÁK: Ale mně se stejská, moje Šumava, moje Brdy, Krušný Hory...

KRCHOV: Já ti zavolám zase a potěším tě. Zatím tam zůstaň.

PUPÁK: Čendo, Čendo, počkej! A nemoh bysem se vrátit, ani když bych se přejmenoval na Pupačenko?